OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Lubomír Martínek: Jiná civilizace (Esej, zda Rusko patří do Evropy nebo do Asie)            

Otázka, zda Rusko patří do Evropy nebo do Asie, tvoří nedílnou součást ruského intelektuálního života už od 19. století. A protože neexistuje shoda, kde přesně Evropa končí a co znamená patřit do Asie, mají Rusové o zábavu postaráno ještě na pár století.

Náboženská uskupení se vyznačují podivuhodným rysem: čím jsou nároky na členy větší, čím jsou zákazy přísnější, čím jsou povinnosti absurdnější, tím větší je soudržnost skupiny. Odměnou za obtíže kladené na členy je pocit blízkosti a jednoty. Velmi účinný psychologický trik určený ke kompenzaci nesnází. Život v Rusku je tak specificky tvrdý, že z jeho dostředivé síly není prakticky úniku. Rus zůstane Rusem i po desetiletích prožitých v cizině, kde zpravidla strádá a ukájí se vzpomínkami. Stačilo, aby matička Rus zavolala Stalinovými ústy o pomoc, a vrátili se i mnozí bělogvardějci, kteří kdysi s bolševiky bojovali. Když nepadli na frontě, skapali v gulagu.

Je velkou předností této gigantické země, že lze mluvit o jejích obyvatelích obecně bez rizika nepřípustného zjednodušování. Jejich pupeční šňůra s matičkou Rusí je tak pevná, že zná jen zanedbatelný počet výjimek. Tarkovskij nebo Michalkov, Limonov nebo Solženicyn, Timur nebo anonymní tajemník, disident nebo člen KGB, všichni se nakonec shodnou přinejmenším na tom, že je zbytek světa nechápe. V tom mají ovšem pravdu.          

Měnit mentalitu je obtížné všude; v Rusku jde o pokus o nemožné. Londýnské Timesy (tajmsy) provedly průzkum, jak Rusové vidí komunismus dnes. Většina dotazovaných považovala brežněvovské období za nejlepší úsek ruských dějin. Lenin, Stalin a Brežněv vítězí v anketách o největšího Rusa. Potomkům vězňů na Vorkutě se stýská po solidaritě a lidském teplu zašlapaném do permafrostu. Všude se sice válejí lidské kosti, děti se straší lebkami, ale mluvit o minulosti se nesluší. Na budově, v níž bylo popraveno přes 30 000 lidí, není ani pamětní deska.

Dokonce ani disidenti nedokážou vidět ve střední Evropě samostatnou kulturu a automaticky považují tuto oblast za součást zóny ruského vlivu. Jestliže ruský analytik může prohlásit, že „Evropská unie a Rusko jsou na sebe kulturně a ekonomicky odkázány“, pak mu očividně uniklo, že klasická ruská kultura byla dílem hrstky vzdělanců obeznámených s evropskou civilizací a na průměrných Rusech nezanechala sebemenší stopu. Rusové plačtivým steskem po dobách slávy dávají jasně najevo, že jsou s daným stavem smířeni a nehodlají podniknout žádné kroky, jimiž by svou situaci zlepšili. Představa, že by výměnou za pomoc mohli být méně agresivní, svědčí o nepochopení jejich mentality. Hospodářsky je Rusko vinou své dobrovolné izolace o celá desetiletí pozadu i za rozvojovými zeměmi, protože jeho zboží nemůže na světových trzích uspět. Generálové tak zůstávají nedílnou součástí politického života, jelikož populaci utvrzují ve stmelujícím pocitu ohrožení. Tentokrát prohlašují: „My máme zdroje, které budou ostatní potřebovat: proto se musíme připravovat na válku.“ Vojenský rozpočet byl opět navýšen.

Jedna ruská studentka řekla své české učitelce: „Nesmíte se nám divit, že se cítíme pokořeni. Je to, jako kdyby vás opustila žena.“ Dokáže-li podobnou nehoráznost vyslovit mladá žena žijící v cizí zemi, co se asi honí lebkou obyčejnému mužikovi zpustošenému chandrou a vodkou? Když ani Ruska žijící v  Čechách nedokáže pochopit, že obyvatelé Evropy do manželského svazku s Ruskem nevstoupili, že mezinárodní vztahy nemají s manželstvím pranic společného, jak jí vysvětlit, že právě podala jasný důkaz nevyléčitelné zaostalosti?

A přesto se Rusové domnívají, že mají světu co dát. „Svět nás miluje, protože mu přinášíme spiritualitu,“ nechal se slyšet jakýsi novinář.

Jakákoli civilizace je nutně nedokonalým pokusem o soužití lidských povah a může být cizincům užitečná tím, že mu umožní nahlédnout vlastní fungování z jiného úhlu. Ruská civilizace je však západní civilizaci příliš podobná na to, aby umožňovala hlubší sebepoznání, a příliš odlišná na to, aby přinášela výhody příbuznosti. Mužik představuje především varování, co člověka čeká, když podlehne rusifikaci, která tak dokonale vyhovuje lidem pasivním a sentimentálním. Pouze upřednostňováním emocí před reflexí lze vysvětlit trvanlivost ruského vlivu v zemích, jež Rusové po válce okupovali.

Samozřejmě i v Rusku se naleznou jednotlivci, kteří konečně pochopili, že tato země nemá šanci se v dohledné době změnit k lepšímu. Miliony obyvatel z Ruska odcházejí, je možné na ně narazit skoro všude na světě. Někteří se snaží kombinovat přednosti západního života s ruskými tradicemi, druzí, prozíravější, se snaží splynout s obyvatelstvem země, která jim poskytla útočiště. Poprvé v historii tisíce Rusů posílají své děti do místních škol, aby poznaly něco lepšího než jejich rodiče.

Předvídat ruské reakce je snadné, protože se za půl tisíciletí prakticky nezměnily. O to podstatnější jsou proměny přístupu k Rusku ve zbytku světa. Zdá se, že pohled se v posledních letech konečně stává realističtějším. Lidí, kteří Rusy litují, neustále ubývá, dokonce ani intelektuálové, kteří převážně ze sentimentálních nebo politických důvodů Rusko donekonečna omlouvali, pokud k němu rovnou nevzhlíželi jako k jakési alternativě, už zdaleka nemají takovou váhu jako dřív. Jakmile pomine soucit s touto zbídačenou zemí, je obtížné nalézt styčné body s lidmi, kteří vlivem alkoholu a podmínek, jež si sami vytvořili, žijí v průměru o sedmnáct let méně než příslušníci evropské civilizace.

 Devadesátá léta 20. století byla léty omluv za zločiny spáchané předky a souvěrci. Omluvil se papež, omluvila se anglická královna, omluvil se československý prezident. Traumatizovaní obyvatelé bývalých koloniálních mocností se dodnes snaží formou pomoci odčinit zločiny předků, co jim síly stačí.

Pouze v Rusku se neobjevila iniciativa, která by si kladla za cíl přimět své představitele, aby se omluvili za zločiny státu, jehož jsou dědici. Fronta těch, kdo by si omluvu zasloužili, je tak dlouhá, že je ani nelze všechny vyjmenovat. Rus nejenže o omluvě neuvažuje, ale dokonce nalezl způsob, jak se vydávat za oběť. Ani skutečné příkoří Rusa nepřinutí zamyslet se nad svým podílem viny. Zpytování svědomí sem doposud nedoputovalo, sebereflexe je dodnes věcí neznámou. Vlastní utrpení zapadne do veletoku utrpení ostatních a promění se v další zdroj arogance. Dokonce ani obrovská finanční, vojenská, hospodářská a kulturní pomoc nepřiměla obyvatele rozlehlé země bolestínských dumek a juchavých častušek k zamyšlení.

Už nikdy nikdo nespočítá, kolik Rusové Evropu stáli. Do bilance by bylo nutné zahrnout nejen škody napáchané v okupovaných zemích, které uvrhli o celá desetiletí nazpět, ale také výdaje na sebeobranu během studené války, miliardy utopené ve snaze udělat z Ruska zemi alespoň na úrovni Indie, náklady vynaložené na boj s ruskými mafiemi a tajnými službami. Pocit křivdy a ohrožení se stal druhou ruskou přirozeností, nevděk jeden z vývozních artiklů.

Rusové se neustále snaží proniknout do Evropy, z níž se sami vyloučili. Ruské dějiny jsou odstrašujícím příkladem toho, jak také může vypadat správa věcí veřejných. Považovat je za potencionální hrozbu, která své sousedy ohrožuje nákazou i v dobách míru, je známka fungující paměti. Jestliže Rusové neprojevují snahu o změnu, je mnohem velkorysejší ponechat je vlastnímu osudu, na němž mají lví podíl. Charakteristickými rysy ruské civilizace jsou pocit nadřazenosti, megalomanie, mesianismus a opovržení jednotlivcem, což z evropského pohledu činí Rusko nezpůsobilé k normálnímu sousedskému soužití.

V roce 1990 se podařilo přestěhovat železnou oponu chránící západní Evropu o dva tisíce kilometrů na východ. Rusové nemají právo si stěžovat, že je chce někdo izolovat, koneckonců i Berlínskou zeď si postavili sami.